Miloval paradoxy, a tak možná oceňoval, že se i jeho život proměnil v paradox. Muž, který většinu života věnoval tvorbě textů – divadelních her, esejů, politických projevů –, nakonec vstoupil do dějin nikoli jenom jako člověk pera, ale především jako muž činu. Naučil slova, aby inspirovala ostatní, a tím uváděla myšlenky do pohybu.
Jsou to asi jedny z nejtěžších věcí v životě člověka: nepropást chvíle, kdy je nutné přijmout důležitá rozhodnutí a na jejich základě správně jednat.
Věděl, že má-li být člověk takto užitečný ostatním, musí nejprve rozumět sám sobě. Proto se tolik zabýval životem v pravdě. Kdo je sám k sobě pravdivý, ten možná nepodlehne až tak snadno iluzím o sobě samém. Dokáže lépe odhadnout síly a přijmout z nich plynoucí odpovědnost. Nejlepší je, když si potom naloží o trochu víc, než na kolik právě má, tak aby ho jeho vlastní budoucnost táhla vpřed.
I chytrý, vzdělaný a pracovitý člověk je ale světu k ničemu, pokud zůstane zaujat jen pro svůj vlastní způsob. Užitečný je až ten, kdo netlačí vpřed jen své hledisko, ale je schopen vidět situaci i očima toho druhého. Vnímá lidi hlavně prostřednictvím vztahů mezi nimi. A nevytyčuje tomuto svému vnímání předem žádné hranice.
Lidská práva, v která věřil, prosazoval doslova na celém světě. Byl přesvědčen, že každý člověk je něčím cenný. Z toho, že zaujímá nezastupitelné místo, ale také plyne, že úkoly, do kterých dorostl, za něj nesplní nikdo jiný. Být užitečný ostatním tedy může jenom ten, kdo zná svůj díl odpovědnosti a ví si na něm rady.
Uvědomoval si, kolik energie berou lidem jejich negativní emoce. Kdyby ne z jiných důvodů, tak proto se snažil být pozitivní. Věřil, že existují věci, které lidi spojují: ty hledal a o svých nálezech pak podával naléhavé zprávy. Pokud měl nepřátele, pak proto, že oni sami si tuto roli zvolili.
Uznával kritiku špatného, ale kde mohl, dával přednost pozitivním činům, které mluví samy za sebe. A věřil také, že i když je člověku nejhůř a má chuť rezignovat a na všechno se vykašlat, má být k lidem natolik ohleduplný, že si tuto špatnou zprávu o sobě nechá pro sebe. Pokud byl nešťastný, nikdo se to od něho vlastně nedozvěděl.
Dodnes, kdo ho čte, pozná, co sám může a má dělat. Je s ním dobře.
Pavel Kosatík, historik
Velké poděkování patří všem, díky kterým bylo možné posbírat všechny části sochy.
Jsou to: Knihovna Václava Havla; Výbor Dobré Vůle Olgy Havlové; nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97; Nadace Charty 77; Divadlo na Zábradlí; Pavel Šťastný, designér loga OF; Nadia Rovderová z galerie Artinbox, která darovala osobní psací stroj Ivana Jirouse; fotografové Oldřich Škácha, Bohdan Holomíček, Ondřej Němec a Abbé Libanský a samozřejmě další přátelé a spolupracovníci Václava Havla, ale i nespočet lidí, kteří věnovali pro ně často cenné předměty, na základě veřejné výzvy na sociálních sítích.
Patrik Proško (1974)
Autor sochy, Patrik Proško sochař, vizuální umělec a cestovatel
Český vizuální umělec, sochař a cestovatel Patrik Proško vytvořil anamorfní portrét Václava Havla z několika tisíc autentických předmětů a dokumentů, kterými vypráví jeho neuvěřitelný životní příběh. Většinu věcí získal autor darem od běžných lidí a pamětníků, ale také od institucí nesoucí odkaz Václava Havla.
Anamorfóza ve výtvarném umění znamená zkreslené zobrazení nebo perspektivu, která vyžaduje od diváka zaujmout konkrétní úhel pohledu pro sloučení obrazu ve správný celek. Pojmenování této výtvarné techniky je odvozeno z řeckého “ana-”, což znamená nahoru, zpět nebo znovu, a slova “morphe”, tj. tvar nebo forma. Výsledný efekt může mít podobu buď 3D nebo 2D.
Hlavní rovinou tvorby Patrika Proška jsou site-specific intervence, které realizuje po celém světě. Vytvořil již přes 90 projektů ve 30 státech a na třech kontinentech.